Vilma si uvědomí, že se vůči Kateřině nezachovala nejlépe. Polkne hrdost a přiměje se k omluvě. Kateřina její starost o Lexíka chápe a vymyslí způsob, jak jim umožnit setkání. Kéž by si i Dušková uvědomila, jak hrozně se chová k vlastní dceři. Pak by Žofka neměla potřebu od ní utíkat.