Tři oříšky pro Popelku: Pohádkový příběh má ještě pamětníky, kteří byli u jeho vzniku

Úvodem je nutno dodat, že vzpomínky na natáčení mohou být trochu nepřesné, přece jen uběhla už řada let, ale i tak se stále příznivci této pohádky zajímají o vše, co se během natáčení událo. Jedním z mála žijících pamětníků je „mistr kovářský“, pan Václav Vladař, který koval koně filmařům v Praze v době, kdy se plánovalo natáčení pohádky. Major Michálek se filmařům staral o koně a s Vladařovým strýcem se znal už od dob vojenské služby. Tak se vlastně Vladař k filmovému štábu na Švihově dostal. A zaskakoval na koni za herce Pavla Trávníčka, který moc jezdit neuměl. Vladař se také zapojil do hledání koní pro natáčení, aby se všechna zvířata nemusela vozit z jezdeckého klubu z Prahy, což bylo poměrně nákladné.

Z Prahy se přivezl na Švihov pouze kůň Ibrahim pro Libuši Šafránkovou. Šlo o staršího, dvaadvacetiletého koně, který byl pro křehkou herečku ideální. Vladař sice tvrdil, že Libuše Šafránková v té době moc jezdit neuměla, ale mnoho lidí mu to vyvrátilo s tím, že byla dobrou jezdkyní a uměla jezdit i bez sedla.

Kvůli problémům s převozem koní přes hranice byl potom v Německu vybrán podobný kůň, který posloužil pro účely natáčení v okolí Moritzburgu. (Některé zdroje uvádí, že Jurášci byli rovnou tři.)

Kůň pro Pavla Trávníčka se našel v jezdeckém klubu v Plzni, stejně jako pár dalších. Jen pro korpulentního Libíčka bylo třeba najít zvíře, které by ho uvezlo. Požadavky splnil kříženec hucula a fjordského koně z plzeňské zoo.

Vladař také uvedl, že i Vladimír Menšík se necítil na povozu taženém koňmi bezpečně, takže opratě držel on, schovaný pod dekou. Jiné to bylo se scénou, kdy sjede macecha s Dorou do rybníka. Tam povoz řídil Jan Šůs z jezdeckého oddílu z Horšovského Týna, který za 2 tisíce korun tuto otužileckou scénu natočil v krutých mrazech. Nebylo to jednoduché. Filmaři připravili nájezd tak, aby se vůz převrhl, ale šlo také o bezpečnost lidí i zvířat. Povést se to muselo na první pokus. I tak chvíli trvalo, než vyplašené koně štáb odchytil.

Za běžný natáčecí den dostávali podle Vladaře dubléři 200 korun, za koně se platilo dvojnásobek. A i majitelé drůbeže ze sousedství si přivydělali, když dostávali sto korun za jeden kus. Ani holubník na Švihově nebyl původní.

Zapůjčená byla i liška, která patřila hajnému z Javorné. I ta využila své herecké kariéry k tomu, aby se pokusila uprchnout na svobodu, ale nakonec byla odchycená. Jediný trapas, který se při natáčení stal, byla pasáž s vycpanou liškou. Ta nevypadala v žádném případě jako čerstvě zastřelená a měla se upravit dodatečně. Nakonec se na to nějak zapomnělo a scénka dodnes baví diváky.

Na jednotlivá místa doprovázel štáb autobus s občerstvením, kde se herci i štáb mohli ohřát. Samozřejmě všechny bavil Vladimír Menšík, který měl v žilách tolik rumu, že ani zimu necítil.

Natáčení bylo rozdělené na dvě části

Právě kvůli německé spolupráci se natáčení přesunulo z plánovaného léta na prosinec a leden, kdy měla německá filmová společnost DEFA volné ateliéry a dala si jako podmínku, že se musí točit právě v této době, aby 800 zaměstnanců mělo v zimě co dělat.

Pouze exteriéry se točily v okolí Moritzburgu. Interiér zámku včetně tanečního sálu a interiéry statku, kde žila Popelka, se natáčely v ateliérech. Skutečný taneční sál v zámku přišel Vorlíčkovi moc tmavý a smutný.

Čeští herci, kteří natáčeli v Německu, museli často pendlovat, protože doma měli ještě další pracovní povinnosti v divadlech. Libuše Šafránková létala z Prahy do Berlína, aby to všechno stíhala.

Všichni si oddechli, když se natáčení přesunulo do Čech. Sice se muselo čekat na sníh, ale potom ho napadlo tolik, že se do některých lokací filmaři ani nedostali. Rozhodně si nestěžovali. V Německu během natáčení sníh nebyl a ten umělý se u nich vyráběl z rybích kostí.

Hrad Švihov byl brán jako statek, a tak se zabíralo jen nádvoří s holubníkem, hradní bašta a stáje. Filmaři si přistavěli ještě budovy, které nebyly součástí historické stavby. Vznikla tak sádrová brána a kulisy stodoly i obytné budovy.

Nejvíce vrtošivou hereckou hvězdou byla Rozárka, která na reflektory reagovala zavřením očí. Historka, že nechtěla mrknout, je stejně slavná jako samotná pohádka.