Retro biják: Po nejnavštěvovanějším filmu z roku 1973 není třeba pátrat. To je přece naše Popelka

Retro biják: Po nejnavštěvovanějším filmu z roku 1973 není třeba pátrat. To je přece naše Popelka
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.
O pohádkovém příběhu, který natočil Václav Vorlíček a obsadil do role Popelky Libuši Šafránkovou, už se mnoho nového napsat nedá. Režisér měl štěstí, že Pavel Trávníček i Libuše Šafránková byli mladí herci, protože za pár let by mu nejspíš řekli, ať si tu slavnou závěrečnou scénu v třeskutém mrazu točí sám.

Pro diváka je to velká romantika, jak Popelka a její princ ujíždí po zasněžené pláni vstříc krásné budoucnosti. Herci však drkotali zuby a Trávníček celou dobu křičel, jestli už to nestačí a nemohou se vrátit. Přece jen, ona byla jen ve svatebních šatech a on v plesových. Žádné termoprádlo tenkrát nebylo, aby se alespoň trochu zahřáli. Museli zajet až za horizont, navíc se zpět museli vracet delším okruhem, aby moc sníh neudusali, kdyby se záběr musel opakovat.

Situace za obzorem byla podle vzpomínek herce Pavla Trávníčka nakonec ještě dramatičtější, než že byli oba zmrzlí na kost. Na pláni byla jáma zavátá sněhem, o které nikdo nevěděl, a v ní skončil princův kůň. Musel ho ven tahat buldozér.

Pro hledače filmových míst bylo toto místo zapeklité. Režisér se nespokojil jen tak s ledajakou plání, a tak se tato závěrečná scéna skládá ze dvou míst. Natáčelo se u obce Keply nedaleko Hartmanic, ale také o kus dál u Jesení.

Na zimu je nejlepší rum!

Na scéně byl asi jen jediný člověk, který drsné zimní podmínky tak moc neprožíval. Byl to Vladimír Menšík. Zatímco ostatní sotva mluvili, on byl vždy ve formě. A to ještě večer chodil v Klatovech na diskotéku, protože byl rád mezi mladými. Jednou si vyrazil za kulturou i s mladým Slávkem Jandákem a po diskotéce je napadlo, že zajedou na Švihov, který sloužil v pohádce jako Popelčin statek. Když o půlnoci dorazili na místo, probudili mladého kastelána i s manželkou a dožadovali se rumu, který došel.

Mladí manželé je nevyhodili, jak by se dalo čekat, ale vzali je na noc k sobě a ještě našli zbytky rumu, co zůstaly od vánočního pečení. Ráno byl v Klatovech poprask, že Menšík chybí, ale protože tam nebylo ani auto, existovala malá naděje, že už odjel na natáčení. A když přijížděli na místo, Menšík seděl na schodech, v ruce noviny a podivoval se, kde jsou tak dlouho.

Ten den se točila scéna, kdy princ nazuje Popelce střevíček a všichni kolem se radují. Jen Menšík stál ještě v rumové narkóze a žádnou radost neprojevoval. Na výtku od režiséra, zda by nemohl také jásat, jen dodal, že nemohl. Popelka mu přece ze statku odejde s princem! Když se dotočilo, Menšík upadl a mlel něco o Bangladéši, co zřejmě četl to ráno v novinách.

Jedna z nejtěžších scén byla ta, jak Dora s matkou jedou na saních a spadnou do rybníka. Dana Hlaváčová byla v té době těhotná, takže bylo jasné, že do vody budou padat kaskadéři. Točilo se na hrázi rybníka u Mezihoří mezi Švihovem a Chudenicemi. Dnes je tam pamětní deska. Vše se hodně plánovalo, jízdu k místu ještě absolvovaly herečky, ale následně se do jejich kostýmů oblékli kaskadéři a točil se pád. Kočár byl hodně těžký, bylo třeba připravit led, aby kaskadéři nepadali na tvrdou plochu. Vše bylo precizně vypočítané, aby vše klaplo. Nakonec úplně vše nevyšlo, protože koně se splašili a filmaři je chytili až v místě vzdáleném asi deset kilometrů od natáčení.

Jak by asi vypadala Popelka od jiného režiséra

Pohádku měl podle původních plánů točit Jiří Menzel. Podle Vorlíčka to však odmítl, protože mu rozpočet čtyř milionů nepřišel dost velký na to, aby natočil výpravnou pohádku. Nadšený nebyl ani z koprodukce. Vorlíček byl údajně druhou volbou, protože měl za sebou povedenou Dívku na koštěti. Ale verze obou pánů se rozchází. Vorlíček tvrdil, že Menzelovi volal, aby se ujistil, že o práci zájem nemá, a ten mu to potvrdil. Menzel ve své knize ale tvrdí, že mu Vorlíček jen oznámil, že byl od pohádky odstaven na základě rozhodnutí ústředního barrandovského dramaturga Tomana. Toman údajně prohlásil, že po natočení trezorového filmu Skřivánci na niti neuplynulo ještě dost času, aby se Menzel mohl vrátit k tak velkému projektu, jako byla pohádka Tři oříšky pro Popelku.

Menzel uvedl, že mu následující den Toman oznámil, že pohádku bude režírovat soudruh Vorlíček, protože nemá žádný morální škraloup a bude dobře reprezentovat československý film na natáčení v Německu.

Nebylo úplně snadné se s Němci dohodnout

Popelka měla mít úplně jiný styl a Václav Vorlíček chtěl renesanční atmosféru, takže bylo jasné, že bude potřeba hodně peněz. Koprodukce se jevila jako dobré řešení. Německý šéf filmařů ale chtěl, aby byla Popelka více podobná literárnímu pojetí bratří Grimů. To by znamenalo, aby Popelka byla hodně ušlápnuté děvče a celý příběh by byl temný a depresivní. Jenže taková pohádka by se nám asi moc nelíbila a Vorlíček to věděl. Rozhodl se, že prosadí verzi Boženy Němcové, která měla Popelku kurážnou a statečnou.

To se mu nakonec podařilo, ale musel Němcům ustoupit a souhlasit s tím, že se v ateliérech v Německu bude točit na konci podzimu, protože je tam volné okno a lidé si potřebují vydělat. Kdyby zaměstnanci neměli v tomto období práci, byli by bez vánočních prémií. Němci byli dokonce ochotní v ateliéru postavit plesový sál, protože ten na zámku Moritzburgu, kde se točilo, byl příliš tmavý a podle Vorlíčka v něm byla zima jako v márnici.

Původní plán byl, natočit v Německu přes zimu ateliéry a na jaře, až se oteplí a příroda se probudí, natočit scény ze Švihova a dalších českých lokací. Nakonec Vorlíčka napadlo, že by zasněžená krajina měla také své kouzlo, a navíc by nebylo dobré měsíce čekat na další natáčení. To se nakonec ukázalo jako dobrý nápad a nebylo složité scénář upravit.

Popelka mohla být blondýna

Na roli Popelky vyzkoušel režisér asi 25 hereček a vybral si Janu Preissovou. Ta si ale prohlédla natáčecí plán a zjistila, že by v zimě byla už v šestém měsíci těhotenství, což by se jen stěží maskovalo. Tak si Vorlíček vzpomněl na Šafránkovou, jak ho okouzlila ve filmu Babička. To netušil, jak bude Libuše Šafránková jásat, že bude mít roli, kde bude jezdit na koni. Doma ve Šlapanicích byla u koní na jízdárně od sedmi let každou volnou chvilku. Jednu chvíli měl být princem Jan Hrušínský, který s Vorlíčkem točil Dívku na koštěti, ale potom v jednom studentském filmu Jaroslava Soukupa zahlédl Trávníčka a připomněl mu mladého Alaina Delona. Usoudil, že by takový hezoun mohl být jako princ atraktivní. Jen ten moravský přízvuk byl problém. Ale když Trávníček slyšel o hlavní roli, nevadilo mu, že ho někdo nadabuje. Tak dostal hlas Petra Svojtky.

Všichni byli zvědaví na natáčení pohádky v zimě, a to ještě nikdo netušil, že bude málo sněhu a v Německu se budou brodit v tom umělém, vyráběném z rybí moučky, z popela rybích kostí.

Zdroje článku:
  • csfd.cz,
  • Magazín Dnes Roč. 34, č. 295 , Jan Malinda,
  • Autorský text