Nesmrtelný rada Vacátko prakticky nevyšel ze záběru a vše odehrál v jediném tmavém obleku

Nebyla to však jeho první role ve službách zákona. Strážníků a detektivů stihl hodně. Už v němém filmu Falešná kočička z roku 1926 hrál řadového strážníka. Ve filmu Paklíč (1944) si zahrál inspektora Čepelku a o dva roky později ve Třináctém revíru inspektora Čadka. Další rok v Čapkových povídkách předvedl komisaře Bartošku. Podobným rolím se nevyhnul ani na divadelních prknech a sám byl vášnivým čtenářem Perry Masona a Maigreta. Kriminální žánr měl rád v čisté podobě a nesnášel, když napínavý děj a soustředění narušovala nějaká romantická linka, která se proplétala příběhem.

Marvan mohl ve své nejslavnější roli také zúročit prostředí, ve kterém vyrostl. Byl ze Žižkova a ke staré Praze měl silný vztah. V době, kdy dostal nabídku na roli, byl v Národním divadle nespokojený kvůli nedostatku příležitostí, a tak si s nadšením sjednal dohodu, že nebude po dobu natáčení zkoušet v divadle nic nového. Divadelní prázdniny se mu kvůli seriálu a celovečerním filmům protáhly na tři a půl roku. A nebylo to snadné natáčení.

Jako pedant byl velice dochvilný. Vstával v půl sedmé a vyžadoval, aby přesně za hodinu pod okny stál filmový taxík a odvezl ho do ateliéru. Tam trávil ve své pracovně většinu natáčení a místnost už se mu časem zajídala. Stokrát už nakrmil rybičky a nikdo by nespočítal, kolikrát obešel svůj pracovní stůl. Často natáčel sám, když kolegové měli jiné závazky, a ani vlastně nevěděl, koho vyslýchá. Pod buřinkou se potil, košile ho škrtila a tmavý oblek už nesnášel. Jen jedinkrát, v epizodě Telegram z Neapole, si mohl obléct světlý oblek. Na natáčení se potkal s celou řadou herců a všichni si chválili jeho profesionalitu. Texty se učil i v okamžiku, kdy ostatní odcházeli na oběd a manželka Márinka mu musela večer v posteli nahazovat repliky, aby se snáze učit texty na další den.

Život s Marvanem nebyl pro Márinku snadný

Herec se oženil v sedmadvaceti letech, tedy v době, kdy byl v divadle u Buriana. Přestože nebyl hvězdou scény, vyhovovalo mu, že nemusí moc zkoušet a má čas na filmování. Vydržel tam 17 let, přestože dostával lákavé nabídky. Jeho žena Márinka žila jen pro něj. Byla v domácnosti a s láskou a trpělivostí se o manžela starala. Manželství bylo bezdětné. Říkalo se, že nechtěl on, ale jeho ženě to vyhovovalo, protože měla v rodině nějaké zdravotní postižení a bála se, že by měla nemocné dítě. Marvan tak dostával od své ženy modré z nebe, protože se starala jen o něj.

Manželství bylo vystaveno těžké zkoušce, když se herec zapomněl s mladší kolegyní a narodila se mu dcera. Přestože milenka zemřela, hluboká rána ve vztahu zůstala. Dceru si k sobě Marvan nevzal, aby situaci doma ještě více nezhoršil, ale Alenu si občas brával na natáčení. Nezmínil se však, že je to dcera, a tak ji štáb bral jen jako nějakou Marvanovu příbuznou.

Až na tento jediný poklesek byl život herce řízený přísnou disciplínou. O hercích bylo známo, že si rádi užívali trochu bohémského života, ale to nebylo nic pro Marvana. Za celou dobu natáčení se jen jedenkrát podařilo Filipovskému a Bláhovi zlákat svého seriálového šéfa na přípitek. Bylo to na Štědrý den a vzorný Marvan připíjel tak aktivně, že nemohl ani mluvit.

František Filipovský vzpomínal že teprve během natáčení seriálu ho Marvan začal uznávat jako herce, přestože spolu hráli dlouhá léta. Přestože byl Marvan jen o šest let starší, choval se k Filipovskému s odstupem, jako by je dělila celá generace. Filipovský hrával často „šplhouny“ a podobné role, a tak možná i proto si od něj Marvan držel odstup, protože takové lidi neměl rád.

Teprve s rolí Mrázka v Hříšných lidech města pražského vzal Filipovského na milost a nadřazenost se vytratila.

Po celou dobu natáčení si Marvan nikdy na nic nestěžoval. Až při dotáčení posledního z celovečerních filmů (Smrt černého krále) na podzim roku 1970 si režisér Sequens všiml, jak je Marvan strašně unavený. Špatně chodil a měl vysoký tlak. A čekal ho několikaletý boj s rakovinou.