Rodačka z Prostějova, Milena Dvorská, měla pro život úplně jiné plány. Jenže potkala Jana Wericha
Reakce k článku
Podělte se o svou reakciMilena měla sestřenici, která pracovala ve zdravotnictví, a tak věděla, co taková práce obnáší. Chtěla pomáhat lidem a pracovat jako zdravotní sestra by jí to umožnilo. Hudby a divadla by si užívala ve volném čase, jako doposud.
Když se jednou vypravila na estrádní vystoupení v cirkusovém šapitó, kam přijel účinkovat Jan Werich, čekala u zadního vchodu, aby získala jeho podpis. Pohádka Císařův pekař a Pekařův císař patřila k jejím nejoblíbenějším.
Působil na mě hrozně velkým dojmem a já na něj zírala úplně u vytržení. Možná právě to ho na mně zaujalo, když se mi do památníčku podepisoval. Poděkovala jsem za podpis a pořád zírala, možná i proto, že on si prohlížel mě. Bylo to neuvěřitelné, já a pan Werich stojíme proti sobě, jen pár centimetrů od sebe, a koukáme na sebe,
vzpomínala Milena Dvorská.
Potom se jí zeptal, zda by nechtěla hrát ve filmu.
Myslím, že jsem otevřela pusu a zírala na něj ještě víc. Dělá si legraci, nebo nedělá? Myslí to vážně, nebo chce oblbnout venkovskou holku? To všechno se mi prohnalo hlavou a já nakonec přikývla. Ostatně, kdo by nepřikývl. Za chvilku přišla jeho dcera Jana, která na představení byla s ním, a požádala mě o jméno a adresu. Já jí to nadiktovala a jako ve snách šla domů. A vlastně takhle jednoduše začala moje filmová kariéra,
smála se Dvorská, když na své mládí vzpomínala v jednom rozhovoru.
Rodiče si mysleli, že si z nich dělá legraci, když jim o podivuhodném setkání vyprávěla. Nakonec na vše zapomněli a Milena nastoupila na zdravotní školu. Jak čas plynul, její nadšení pro život filmové hvězdy opadalo.
Až jednou, v roce 1953, se u dveří Dvorských objevil cizí muž a ptal se na děvče, co mluvilo s Werichem. Muž požádal rodiče, zda by se mohli ozvat produkci filmu, který se začíná připravovat, a že by pan Werich Milenu zase rád viděl.
Potom už vše vzalo rychlý spád a studentka zdravotní školy se dostavila do hostivařských ateliérů na kamerové zkoušky. Pro patnáctiletou dívku z Moravy to byl nepředstavitelný zážitek. Oblékli ji do šatů, které měla na sobě Alena Vránová, když hrála Pyšnou princeznu, a chtěli, aby četla text. Vůbec netušila, co si o ní Bořivoj Zeman myslí. Přišly další texty, tentokrát už dialog s královským otcem. Wericha zastupoval někdo ze štábu.
Milena Dvorská popsala, že byla celou dobu jako ve snu a že se na ni všichni mile usmívali. Obálku s dopisem ohledně natáčení našla na Vánoce pod stromečkem. A začal příběh mladého děvčete, který byl stejně magický jako ten, který prožívala Maruška v pohádce. A nad stokorunovým honorářem za den se jí tajil dech. To byly pro ni neskutečné peníze.
Na place na ni byli všichni milí a ona trpělivě plnila pokyny, které dostávala. Přišly i nepříjemné chvíle, kdy se měla líbat s Vladimírem Rážem. Byla nezkušená a scéna se musela točit asi dvacetkrát. Polibek pro ni byl v té době vrcholem erotiky, Ráž byl dospělý muž a ona se strašně styděla. Nejvíce si užívala natáčení s Janem Werichem, který si jednou postěžoval, že je až moc upřímná, když říká, že ho má ráda jako sůl. Nevěděla, zda je to dobře, či špatně, a teprve od zkušenějších kolegyň se dozvěděla, že ji Werich pochválil, a to nedělal často.
Pohádka byla tak úspěšná, že pacienti v prostějovské nemocnici měli smůlu. Milena školu nedodělala a bez maturity ji vzali na DAMU, kde si do sytosti užívala studentského života.
Ještě netušila, kolik smutku bude muset prožít, když učinila po porodu rozhodnutí, že dceru nechá u rodičů, aby se mohla naplno soustředit na své první angažmá, které právě dostala v Divadle E. F. Buriana.
Reakce k článku
Podělte se o svou reakci- Princezny českého filmu, Remešová a Schuster, FANY 2016, ISBN 978-80-905355-8-9,
- csfd.cz,
- Autorský text