Legenda o živých mrtvých: Seriál, který zmizel z obrazovek. Jeho skutečný příběh byl možná ještě podivnější než ten televizní

Zatímco jiné seriály se vracejí pořád dokola, tenhle zůstává stranou

Stačí se podívat na televizní program a člověk snadno získá dojem, že československá televizní tvorba minulosti sestává z několika málo titulů. Některé seriály se vracejí tak pravidelně, až jejich další repríza působí skoro jako neměnná součást ročního období. Vedle oblíbených klasik však existuje také řada dalších, méně výrazných projektů, které zapadly prachem v archivu. A přitom by si zasloužily přinejmenším připomenutí.

Jedním z takových případů je čtyřdílná Legenda o živých mrtvých z roku 1971. Dnes už název většině diváků nejspíš mnoho neřekne, přestože v době vzniku šlo o významný projekt. Seriál natočil režisér Petr Tuček podle scénáře Jiřího Blažka a vznikl v brněnském televizním studiu. Nebyla to žádná bezvýznamná položka v programu. Naopak šlo o první seriál, který brněnské studio vytvořilo.

Přesto se z něj nestala televizní stálice, k níž by se diváci vraceli tak často jako k některým jiným titulům ze stejné éry. Dnes ho lze dohledat v televizních archivech a databázích, Česká televize ale u jednotlivých dílů upozorňuje, že je momentálně nemá práva pro internetové přehrávání. Pro diváka, který by si chtěl zapomenutý seriál pustit online, tak cesta není jednoduchá.

Za nenápadným názvem se totiž skrývá nejen příběh z konce druhé světové války, ale také skutečná událost, která zaujala novináře a následně přivedla scenáristu k televiznímu zpracování.

Německý major, kterému nikdo úplně nevěřil

Děj se odehrává v závěru druhé světové války. Ústřední postavou je německý důstojník wehrmachtu major Richard Lenz, kterého ztvárnil Jiří Dušek. Lenz není typickým představitelem nacistické moci. Jeho přesvědčení se dostává do konfliktu s vojenskou povinností a s tím, co mu velí svědomí. Jeho antifašistické postoje začíná využívat odbojová skupina, která má zájem získat informace a navázat s ním spolupráci.

Jenže v prostředí, kde může jediná chyba znamenat smrt, nestačí pouhé ujištění, že člověk stojí na správné straně. Partyzáni mají důvod pochybovat a Lenz se ocitá v situaci, kdy musí dokazovat, že jeho postoje nejsou jen promyšlenou hrou. Kdo vlastně sleduje čí zájmy? A lze vůbec důvěřovat muži, který stále nosí uniformu nepřítele?

Čtyři díly dostaly názvy Osudné rozhodnutí, Štvanice, Zámecká past a Cesta smrti. Už samotné názvy naznačují, že tvůrci chtěli vystavět příběh na stupňujícím se ohrožení, podezření a rozhodnutích, která už nepůjde vzít zpět. Jednotlivé části měly přibližně padesát až šestapadesát minut a Československá televize je uvedla na prvním programu od 27. prosince 1971 do 17. ledna 1972.

Válečné drama tak dostalo prostor, jaký by dnes odpovídal minisérii. Nešlo o jednorázovou inscenaci, kterou divák zhlédne a druhý den zapomene, ale o čtyřtýdenní příběh s vlastním vývojem a postupně odhalovanými souvislostmi.

Herecká sestava, která stojí za připomenutí

Jedním z důvodů, proč seriál zajímá diváky i po více než půlstoletí, je jeho obsazení. Vedle Jiřího Duška se před kamerou objevila Vlasta Fialová jako hraběnka Eva, Eliška Balzerová v roli Saši a Jana Švandová jako Táňa. Výrazné role dostali také Stanislav Zindulka, Ladislav Lakomý, Milan Pásek, Bohumil Šmída nebo Josef Šebek. V obsazení najdeme i slovenského herce Ivana Palúcha, známého mimo jiné z filmů Marketa Lazarová a Morgiana.

Pro dnešního diváka může být zajímavé sledovat některé z těchto tváří v době, kdy jejich kariéry vypadaly jinak než o desetiletí později. Eliška Balzerová byla na začátku své herecké dráhy, Jana Švandová měla před sebou řadu dalších televizních a filmových rolí a Stanislav Zindulka se postupně stal jednou z výrazných osobností českého herectví.

Natáčení začalo v květnu 1971 a probíhalo v Holešově a okolí. Štáb strávil prací přibližně padesát natáčecích dnů. Na tehdejší televizní projekt šlo o náročnou produkci, která měla přenést diváky do neklidných posledních měsíců války a vytvořit atmosféru, v níž si nikdo nemohl být jistý, kdo přežije a kdo koho zradí.

Předlohou nebyla pouhá fantazie scenáristy

V roce 1970 vyšla v časopise Květy třídílná reportáž s názvem Záhada alpské havárie. Její autoři Milan Bravenec a Miroslav Neumann se věnovali událostem z konce války v okolí Holešova, činnosti místních partyzánů a působení německého majora Hübnera. Ten měl jako velitel holešovských kasáren spolupracovat s českým odbojem a partyzány v nedalekých Hostýnských vrších.

Právě tato reportáž zaujala scenáristu Jiřího Blažka. Původně měl v úmyslu napsat celovečerní film, nakonec však příběh přepracoval do čtyřdílného televizního seriálu. Historická inspirace tedy nebyla jen neurčitým pozadím pro válečné drama. Tvůrci vycházeli z konkrétních událostí a osoby, o níž se psalo v dobovém tisku.

Zásadní je ovšem rozdíl mezi skutečným majorem Hübnerem a seriálovým Richardem Lenzem. Televizní postava dostala jiné jméno a historický materiál prošel dramatizací. Nelze proto automaticky považovat každou scénu za přesný záznam toho, co se skutečně stalo. Seriál je třeba vnímat jako hrané dílo inspirované událostmi, nikoli jako dokument.

Umění, nebo propaganda? Otázka, která seriál provází dodnes

Není těžké pochopit, proč se nad seriálem takové úvahy objevují. Vznikl v roce 1971, v období nastupující normalizace, kdy se historická témata často vykládala v souladu s dobovými politickými potřebami. Příběh odboje, nacismu a hrdinství tak mohl mít vedle dramatické roviny také ideologický rozměr. To ale samo o sobě neznamená, že je bezcenný nebo že se jeho historický základ musí odmítnout.

Naopak. Dnes může být zajímavý právě jako svědectví o tom, jak tehdejší televize zpracovávala válečné události, jak vybírala hrdiny a jakým způsobem přetvářela minulost pro potřeby dramatického příběhu. Divák se může dívat nejen na osudy majora Lenze a partyzánů, ale také na dobu, v níž seriál vznikl.

A tím se dostáváme k paradoxu, který podobné televizní zapomenuté tituly provází. Některé starší seriály, které už dnes nemusí působit nijak výjimečně, se na obrazovky vracejí stále dokola, zatímco jiné zůstávají skryté v archivech a jejich dostupnost je omezená. Přitom právě ty méně známé mohou nabídnout překvapivé historické souvislosti, neobvyklé herecké obsazení i pohled do zákulisí tehdejší televizní tvorby.

Legenda o živých mrtvých možná není seriálem, který by si každý divák zařadil mezi své nejoblíbenější návraty do minulosti. Je ale příkladem díla, které stojí za to znovu objevit, nejen kvůli černobílým obrazům a známým tvářím, ale především kvůli skutečnému příběhu, jenž se za televizní legendou skrývá.