Kvíz: Zvládněte jen podle jednoho jména správně určit, o jaký oblíbený socialistický seriál se jedná

 Z cenzorů spoluscénáristé

Práce cenzorů, kontrolorů vhodnosti daného seriálu, byla častokrát nudná, ale nutno říci, že i značně kreativní. Pokud seriál neodpovídal normám komunistického režimu, měli právo měnit děj či rozhovory mezi jednotlivými postavami. A pokud postavy vypadaly neadekvátně či jejich chování bylo nepřípustné, měli právo změnit i postavy samotné. A tak se stávalo, že mnoho námi oblíbených socialistických seriálů se naprosto odlišovalo od jejich prvního konceptu.

Co se kontrolovalo

Co nešlo ruku v ruce se socialistickými ideály, to bylo zakázáno. Aby byl seriál schválen, hlavní postavy musely být vzorem pro občany v Československu. Ti špatní museli být potrestáni a příběh se měl točit kolem výhod pracovní morálky, loajality k tehdejšímu režimu a kolektivismu.

Hlavní kritérium bylo politická korektnost. Když se našel jen malý náznak kritiky komunistického režimu či dokonce nenávisti vůči němu, byť sebelépe skryté, scénář neprošel a byl buď zamítnut, nebo vrácen na přepsání s tím, že scénáristovi bylo sděleno, co přesně má změnit. Mnohdy záleželo jen na tom, jak tu kterou scénu pochopil ten který cenzora. Když nabyl dojmu, že se jedná o skrytou kritiku, scénář vrátil, přestože sám scénárista žádnou kritiku úmyslně nenapsal.

Některé seriály, jako třeba Třicet případů majora Zemana, byly schválně napsány jako propaganda komunistického režimu. Konkrétně seriál Třicet případů majora Zemana byl vytvořen k 30. výročí vzniku SNB a ukazoval, jak důležitou práci konaly bezpečnostní složky. Jiné propagační seriály poukazovaly na největší úspěchy hospodářství za dob socialismu.

Avšak nechyběl ani humor a odvaha při psaní scénáře. Lépe nám to vysvětlí hláška ze seriálu, kdy pan Zeman rozmlouvá s holičem:

Holič:

Já nevím, jak se to mohlo stát. Ta břitva je úplně tupá. Tu mám po dědečkovi.

Zeman: „On byl taky holič?”

Holič: „Ne, řezník! My se krve nebojíme.”

Přísný režim nebránil smíchu

Nejznámějším seriálem, který byl postaven na nevinném humoru, byl seriál Arabela. Ačkoli již od začátku se mělo jednat o pohádku, tvůrci přišli s nápadem udělat z něho i komedii, aby oslovili celé rodiny, nejen nejmladší publikum. Napsání scénáře k tomuto seriálu bylo kvůli striktní cenzuře dosti obtížné, ne však nemožné.

Zrod hereckých legend a vysoká popularita seriálů

I přes kritiku děl scénáristů a zamítání scénářů toho dost prošlo. Mnoho seriálů se stalo velmi oblíbenými, a zejména Třicet případů majora Zemana a Nemocnice na kraji města zažívaly velký úspěch. Lidé v dobu jejich vysílání nechodili ven, spíše se společně shlukovali u televizních obrazovek a trávili společný čas nejen s rodinou a přáteli, ale také se svými oblíbenými hrdiny.

Například seriály Arabela a Pan Tau prorazily i do zahraničí, kde slavily stejný, ne-li větší úspěch než u nás. Navíc jsou, společně s dalšími komunistickými seriály, v televizi pouštěny dodnes.

Vysoká popularita seriálů byla způsobena obsazením známých herců. Ti, kteří teprve začínali, se tak mohli zviditelnit a ukázat své hodnoty. Pro mnohé z nich byla účast v těchto seriálech odrazový můstek pro jejich další kariéru.

Jak dobře znáte socialistické seriály? Dokázali byste podle jednoho jména správně určit, o jaký seriál se jedná? Tak nezapomeňte zkusit náš kvíz, který pořádně potrápí vaši paměť.

Ačkoli striktní, cenzoři dělali svou práci pečlivě. I tak se na světlo světa dostalo mnoho československých seriálů, které nemají konkurenci ani dnes. Snad právě díky jejich kouzlu a zachovalosti se k nim spousta z nás ráda vrací. Můžeme nadávat na komunistický režim, že některé seriály mohly vypadat lépe, ale je to zapotřebí? Tyto seriály jsou dokonalé takové, jaké jsou, a díky nim nezapomeneme, jak cenzura sužovala veřejnost i umělce za dob socialismu.

Dnešní seriály mají více možností, jak interpretovat myšlenky tvůrce, tehdejší filmaři museli více přemýšlet, jak tu kterou scénu natočit, aby seriál vypadal dobře. Za to jim skutečně náleží velká pochvala.