Podívejte se na místo, kde je pohřbený Jan Werich a kam jezdil čerpat sílu z přírody

Původní hrob na Olšanských hřbitovech byl prostý, z desek položených na zemi. Až skupina hereckých kolegů z Divadla ABC vyhlásila sbírku a z ní byl podle návrhu akademického sochaře Vladimíra Preclíka vyhotoven důstojný společný náhrobek. Ten tvoří dvě do sebe zaklesnuté desky ze slezské žuly. Plastické písmo vytváří úsměvy klaunů. Preclík, který patřil mezi přátele Jana Wericha, chtěl vyvolat dojem, že se hrob usmívá.

Jan Werich zemřel 31. října 1980. Bylo mu 75 let. Jeho přítel a spoluzakladatel Osvobozeného divadla Jiří Voskovec ho přežil v emigraci jen o 8 měsíců.

Chata na Šumavě

Přátelé a fanoušci Jana Wericha věděli, že kromě své profese miloval rybaření, a tak nikoho nepřekvapilo, že si pro místo, kde rád odpočíval, zvolil pozemek nedaleko Velhartic na Šumavě, který z obou stran obklopuje říčka Ostružná. Ta bývala plná pstruhů.

Místo objevil už ve třicátých letech minulého století a nejdříve sem jezdil jen na ryby, aby vyzkoušel, zda zde pstruzi opravdu berou. S úlovky byl spokojený a tak začal uvažovat o obydlí, kde by mohl odpočívat.

V roce 1938 si nechal postavit chatu. Nápad na její vzhled měl od přítele, plzeňského rodáka Jiřího Trnky. O realizaci se postaral architekt a stavitelé z Prahy. Tak na pozemku, který obepíná rameno řeky a náhon na mlýn, vznikl přízemní dům ve staroanglickém stylu, který krásně zapadl do krajiny.

Naproti Werichově chatě se nachází usedlost s pilou. Právě od jejích majitelů Werich před válkou koupil zdejší pozemek a na protější stráni stojí hájovna. Werich byl veselý a hlučný v Praze, ale na Šumavě se proměnil v tichého a klidného rybáře, který sotva se sousedy nebo s místním farářem prohodil pár slov. A pobýval zde stále častěji, protože kvůli svým názorům měl stále větší problém vystupovat v divadle.

Občas se za Werichem na chalupu přijeli podívat přátelé, například Miroslav Horníček a Vlasta Burian. Měl rád i malíře, spisovatele nebo muzikanty, a i ti za ním do malebného šumavského údolí jezdili. Někdy tak bylo v údolí hodně veselo.

Jindy bylo možné zahlédnout Wericha u vody, jak pečlivě sleduje nahozený prut nebo jak si užívá procházku v lese.

Právě toto nádherné místo bylo to poslední, co v životě viděl. V roce 1980 na chatě u Velhartic ztratil vědomí a ani převoz do pražské nemocnice mu život nezachránil. Do nebe si tak odnesl obraz svého „Údolí štěstí“, jak místu říkal.