Hugo Haas jako notář Voborský v taškařici Jedenácté přikázání

Hugo Haas jako notář Voborský v taškařici Jedenácté přikázání

Reakce k článku

Podělte se o svou reakci
Komentáře
Po deseti letech se stejný námět dočkal nového kabátu v režii Martina Friče. Srovnání s filmem z roku 1925 není možné, protože tenkrát byl film ještě němý. Komedie z roku 1935 byla pro slavného herce nezapomenutelná a obzvláště rád vzpomínal na Jiřinu Štěpničkovou, která mu hrála filmovou ženu Emmu.

Na oslavě k přivítání nového století se v nočním podniku sejdou tři přátelé: notář Jiří Voborský, úředník Emanuel Střela a nadporučík Miloslav Jičínský. Alkohol teče proudem, a tak se druhý den další rodina, která se oslav účastnila, nestačí divit. U Králíčkových, kteří vyvedli do společnosti předchozí večer i dvě dcery, je ráno poprask. V křesle spí cizí muž!

Tím mužem je Voborský a pan Králíček je přesvědčený, že Voborský kompromitoval jeho dceru Emmu, a proto se s ní musí oženit. Voborský, který si doposud na svůj život svobodného mládence nestěžoval, se nejprve brání, ale když uvidí Emmu, vybaví se mu, že se mu dívka minulý večer na silvestrovské oslavě hodně líbila. Možná by svatba nemusela být tak špatný nápad.

Po svatbě jedou novomanželé na venkov. Těší se, že zde budou sami. Večer však nečekaně přicházejí Voborského přátelé a začíná trochu komická situace. Voborský a jeho svobodní kumpáni si přísahali, že se nikdy neožení.

Voborský zazmatkuje a představí Emmu jako svou dceru. Celá situace se začne komplikovat příjezdem rodiny Králíčkovy.

Hugo Haas jako lamač dívčích srdcí i světoběžník

Hugo Haas
Hugo Haas | Zdroj: Public domain, re-photo by David Sedlecký, 1925 a 1951 / Wikimedia commons

Vysoký, štíhlý a mužný herec s tmavýma očima patřil k prvorepublikovým hereckým hvězdám. Skvěle dokázal hrát nezbedné svobodné mládence i morální profesory. O práci rozhodně neměl nouzi, dokonce se mu podařilo živit se herectvím i po vynucené emigraci. Zájem o něj byl na Broadwayi a získal si i pozornost filmového Hollywoodu.

Hugo Haas zanechal stopu hlavně v Brně, kde se roku 1901 narodil. Blízko katedrály sv. Petra a Pavla je na jednom z domů dokonce pamětní deska, která herce připomíná. Hugo spolu s bratrem navštěvoval školu Leoše Janáčka, kde studoval zpěv a fonetiku. Hercem být nechtěl, ale když v prvním ročníku skládal zkoušku, všiml si ho ředitel brněnského Národního divadla Václav Štěch a nabídl mu roli. Hugo na herectví ani nepomyslel a nabídku odmítl. Jenže zasáhl otec, majitel obchodu s obuví, kde patřil ředitel divadla k nejlepším zákazníkům. Mladý Hugo se tak musel jít dobrému zákazníkovi omluvit a nabídku přijmout.

V devatenácti letech už byl Haas stálým členem divadla, ale velké role zatím nepřicházely, a tak se přes Ostravu a Olomouc dostal nakonec do Prahy. Nedalo mu moc práce, aby se dostal do Národního divadla, kde byl deset let. Bohužel přišla válka a jako Žid musel z divadla odejít.

S prosazením u filmu také moc práce neměl. Byl výrazný, pohledný a žádaný. Poprvé stál před kamerou v roce 1923 a od roku 1930 už hrál pravidelně. Během osmi let natočil přes třicet filmů, kde vynikl hlavně jeho komediální talent (Mravnost nade vše, Muži v offsidu). Začal i režírovat.

Hugo Haas se ještě v roce 1938 stihl oženit a v únoru 1939 se stal otcem syna Ivana. Na poslední chvíli se mu podařilo s manželkou prchnout před Němci do Francie. Netušili, jak útěk dopadne, a tak nechali dvouměsíčního syna u rodiny Hugova bratra. Viděli ho až po válce.

Ani ve Francii nebylo dlouho bezpečno a přes Španělsko a Portugalsko nakonec konečně našli bezpečnou půdu pod nohama v Americe.

Zdánlivě úspěšný život však herci kazila skutečnost, že jeho otec a bratr zahynuli v koncentračním táboře. Nikdy si neodpustil, že je opustil, a z veselého a zábavného člověka se stal smutný člověk s depresemi a ani úspěch v Hollywoodu mu radost nepřinesl.

Stesk po domově byl stejně silný jako strach z návratu. Haasovi nakonec v roce 1961 opustili Ameriku a po krátkém pobytu v Římě nakonec zapustili kořeny ve Vídní, tak blízko milovaného Brna.

Nakonec do rodné vlasti přece jen zavítal. Naposled to bylo v roce 1963 na pozvání k oslavám 80. výročí otevření ND.

Zemřel za pět let ve Vídni, ale jeho snem bylo jako místo posledního odpočinku Brno. Jeho popel převezla přes hranice po tajně zorganizované akci herečka a bývalá intimní přítelkyně Jiřina Štěpničková v plechovce od sušenek v nákupní tašce. Urna s popelem je na židovském hřbitově v Brně.

Komedie Jedenácté přikázání je k vidění 9. 11. odpoledne na ČT1.

Reakce k článku

Podělte se o svou reakci
Komentáře
Zdroje článku: