Angelika, markýza andělů nemládne. V létě to k nám nestihla, ale už je na cestě

Jednoho dne se v Peyracově zámku zastaví francouzský král Ludvík XIV. Luxus sídla a svůdná Angelika panovníka dráždí, čímž začíná jeden z nejsilnějších romantických příběhů, který se dostal na plátna kin. Potenciál pro přeměnu knih o Angelice na filmy se projevil v 60. letech 20. století, kdy bylo natočeno rovnou pět filmů.

V hlavních rolích se představili Michèle Mercier, mladá herečka z Nice, jako Angélique a Robert Hossein jako Joffrey de Peyrac.

Původně se předpokládalo, že se režie ujme Mike Todd, který se proslavil produkcí filmu Cesta kolem světa za 80 dní a celý svět ho znal hlavně kvůli sňatku s Elizabeth Taylorovou. Jenže Todd zemřel při letecké havárii dříve, než mohl plány uskutečnit. Místo toho filmy režíroval Francouz Bernard Borderie. Všech pět filmů produkoval Francis Cosne – poslední dva ve spolupráci s Francoisem Chavanem.

Francouzi uvádí, že dnes se filmy stále pravidelně objevují v televizi ve frankofonních zemích, stejně jako v Itálii, Japonsku, Rusku a mnoha evropských lokalitách.

Je ale třeba říct, že sama autorka předlohy Anne Golon prohlásila, že s konečným výsledkem nebyla spokojena. Dokonce uvedla, že Michèle Mercier si roli zasloužila díky pletkám s režisérem a nebyla to dobrá volba. Uvedla, že by ráda viděla hlavní hrdinku ztvárněnou tak, jak ji popisuje v knihách.

 I Michèle Mercier litovala filmů v pozdějším životě. Než si poprvé zahrála Angeliku, hrála již ve 26 filmech, ale všichni ji vždy vzpomínali pouze v souvislosti s hrdinkou, kterou vytvořila Anne Golon.

Ve francouzském časopise Paris Match v říjnu 1995 uvedla:

Angelika byla důležitou součástí mého života a vše, co mě s ní spojuje, mě stále dojímá. I po mnoha letech. Možná se mi až příliš podobala, nebo jsem do svého výkladu vložila příliš mnoho vášně, nevím.  Hrála jsem v mnoha dalších filmech. Pod vedením Truffauta, Melvilla, Deraye, Dina Risiho, Monicelliho, Zampy, Lizzaniho – ale desítky let všude, kam jdu, lidé nemluví o mé kariéře, ale jen o Angelice.

Nic o protekci u režiséra nikdy nepřiznala a konkurs líčila velice vtipně:

Zkoušky probíhaly ve studiu, které připomínalo spíše hangár, uprostřed kterého stál žebřík. Producent a režisér mě požádali, abych se nebála vyjádřit své pocity. Na oplátku mě proměnili v napůl ochablé dítě s copánkem a napůl ve vynalézavou kurtizánu. Všechno mi to přišlo hloupé. Když mě nakonec režisér Bernard Borderie požádal, abych simulovala hněv, doopravdy jsem ztratila nervy,

zavzpomínala francouzská hvězda.

Chtěli vidět hněv a dostali ho. Nazvala jsem je nakonec sadisty a všelijakými jmény. Pak jsem z natáčení odešla. Vůbec jsem si nedělala iluze o úspěchu. Druhý den jsem se telefonicky dozvěděla, že jsem přijatá!

Později jsem zjistila, že to, co přesvědčilo autory, producenta a režiséra, byl ve skutečnosti onen nepředvídatelný výbuch hněvu!

Ještě v 90. letech se stále pokoušela setřást Angeliku ve snaze o nový začátek, dokonce prodala své filmové kostýmy, aby se pokusila o „očistu“.

Ale zdá se, že to bylo marné. Její autobiografie se překládá pořád do ruštiny, protože příběhy Angeliky a filmová zpracování jsou v Rusku stále velmi populární, a kdekoli se filmy promítají, je stále Angelika synonymem hrdinky. Pro miliony lidí je Michèle Mercier stále tváří Angeliky.

V prosinci na Primě.